VATANAI MONOCEROS

Podzim je v plném proudu, teploty klesají a jedním z šátků, po nichž v současném počasí sahám nejčastěji, je jednoznačně Monoceros z dílny Vatanai. Tato tuzemská značka má místo v mém komínku jisté a jednou ze stálic, která u nás už nějaký ten pátek bydlí, je právě i tento monochromatický elegán v luxusním čtyřpříměsovém složení.

Nenápadný černošedý Jednorožec (řecky Monoceros) byl láskou na první pohled, pomazlení i navázání, a tak pro mě zůstává záhadou, proč se mezi ostatními Vatanai kousky docela ztratil a není o něm téměř slyšet. Svou roli v tom může hrát i ne až tak oblíbený vzor In The Ocean (pro mě už navždy “spermie”), který neprávem zůstává ve stínu známějších a momentálně “in” vzorů jako jsou Labyrinty: Yves, Zafferano), Hortenzie : Jonáš, Markéta či Snivci. O svém vztahu k tomuto vzoru jsem se zmínila již v recenzi na bavlněného měňavce Reefa, který se ukázal jako batolecí držák do nepohody, u něhož jsem ovšem příliš nejásala nad prazvláštní barevnou kombinací. Monoceros je v tomto ohledu tedy jiný šálek kávy! Nevtíravá černo-šedá kombinace působí vkusně a získala si mě natolik, že inspirovala můj současný šátkový komín tvořený převážně “padesáti odstíny šedi”.

Jednorožec se ke mně, své první a zatím jediné majitelce, dostal samozřejmě v loomstate, a jak už jsem zmínila zabydlel se natolik, že zůstává už více jak rok, takže jej můžu srovnávat v různých fázích zanošenosti. I když se s šátkem již od prvního vyprání při vázání hezky pracovalo, zanošení mu jen prospělo a dnes už poslouchá doslova na slovo, takže bych se nebála jej doporučit ani méně zkušeným maminkám na malá miminka. Díky své střední gramáži je ho akorát do ruky a zařadila bych jej k tenkým až středně silným kouskům, do nichž zkušenější rodič naváže i maličkého novorozence.

Při vázání Monoceros ukázkově spolupracuje a v úvazu pak jemně popružuje, i když obecně mi tento vzor přijde jako jeden z těch pevnějších. Oproti supertuhému malinovému In The Ocean s cottolinem, nepružnému bavlněnému Reefu a o trošičku více pružící bavlněné čokoládové Maye se ale Monoceros tváří jako relativně pružný kousek. Tato pružnost jde ruku v ruce s pohodlím při nošení, takže si má ramena při nošení drobného dvouletého Jeníka s jedenácti kily jen libují. Na osmnáct kilo staršího Vilémka Monoceros také ještě stačí, ale u něj již vázání vyžaduje vícevrstvý úvaz a určitou preciznost a po jeho obvyklé odpočinkové půlhodince v šátku jsem ráda, že jej mohu vypustit.

Již od začátku byl šátek příjemně měkký na dotek, s šedou bavlněnou stranou hladkou a černou příměsovou jemně merinově chlupaťoučkou. Nenopkatý tussah v něm netvoří žádné výrazné hedvábné struktury, takže Monocera ocení i odpůrci “plesnivých hadrů” typu Caardus , o němž se již v začátcích blogu rozepsala Katka. Šátek i přes určitý podíl merina na kůži jemně hladí a superfine kvalitu vlny tak s povděkem kvituji, protože tento kousek zvládnu nosit i na holou pokožku. Za všechny tyto vlastnosti vděčí Monoceros i svému složení, které mu dodává nejen tussahovou pevnost, merinovou pružnost a hebkost tencelu, ale také je dokonalou termoregulační bombou, která zahřeje v chladných ránech a zároveň zůstane příjemná i odpoledne, kdy teploty odpovídají babímu létu. Na podzimní dny zkrátka nepřekonatelný pomocník, kterého využijete ale téměř celoročně a to od podzimu až do jara.

Abych ale jen nechválila, i u tohoto svého elegantního miláčka bych pár nevýhod našla. První, na kterou nejspíš narazíte, je ruční praní. I když výrobce povoluje praní v pračce na jemný program, já raději kvůli choulostivému složení peru ručně, což bych doporučila i všem ostatním šťastným majitelům Monocera. Za druhou nepřívětivou uživatelskou vlastnost bych prohlásila vazbu nepříliš vhodnou na domácí opravy. Upřímně, zatáhnout vytažené očko je u Monocera boj, jediné štěstí tak je, že na tento častý šátkový neduh až tolik netrpí. Tomu, koho tento nenápadný a podceňovaný, leč při nošení úžasně příjemný a pohodlný Vatanai zaujal, můžu vzkázat jediné: “Směle do něj, nebudete litovat!”.

IVET 🙂